Srdečně Vás zveme na výstavu ostravského umělce Jiřího Kuděly: V rámci.

Kurátor: Tomáš Koudela
Vernisáž: Cechovna Dolu Michal (vstup přes vrátnici), 24. 11. v 18.00
Výstava potrvá do 19. 1. 2021.
Otevírací doba GDM: st, so 10–15

Organizátory tohoto výstavního projektu jsou správa Dolu Michal (Národní památkový ústav), Pedagogická fakulta a Fakulta umění Ostravské univerzity.

Jiří Kuděla

*1976, CZE

V letech 1995–2002 studoval u prof. Jiřího Načeradského na FaVU VUT v Brně, v roce 2000 si svá studia rozšířil ve Španělsku na Facultad de Bellas Artes, Castilla la Mancha, Cuenca. Studia dovršil v roce 2017 doktorátem na ASP Wroclaw v Polsku (prof. Pawel Jarodzki). V současné době působí na Katedře malby (Ateliér malby II) Fakulty umění Ostravské univerzity. Autor žije a tvoří v Ostravě.

Kuděla je malíř patřící již mezi střední generaci. Neohledává hranice tohoto klasického média, ale naplňuje jeho limity osobitým pojetím. Maluje figury, portréty, interiéry i abstraktní formy. Je uhranut bohatstvím tvarů, jejich strukturou a barvou. Svou fascinaci beze zbytku ve svých obrazech uplatňuje a rozvíjí. Jeho postavy nebo portréty nejsou popisným realismem, ale jsou malovány se zřejmým požitkem – divoké tvary, bohaté textury, dynamické proměny, neobvyklé povrchy, náhlé metamorfózy, ale i tajemství a napětí. Kudělovo malířské dílo můžeme také vnímat jako osobité theatrum mundi a především jako kritickou reflexi vypjatého individualismu, maniakálního egoismu a odvrácené tváře soudobé civilizace.

V rámci

„… pátrat v dějinách po hře anticipací či ozvěn, vracet se k prvotním zárodkům či postupovat až k posledním stopám, nechávat postupně v případě nějakého díla vyniknout jeho věrnosti tradicím nebo jeho podílu na neredukovatelné jedinečnosti…, …to vše jsou milé, i když zpozdilé radosti historiků, kteří nevyrostli z krátkých kalhot.“               

(Michel Foucault)

Malířské dílo Jiřího Kuděly se opírá o vizuální východiska zakotvená v tradici moderního výtvarného umění. Fenomén moderny je v předmětném myšlenkovém poli autora, diváka i teoretika konfrontován celou řadou tvůrčích aktů, transpozic výchozího motivického spektra. Reflexivní pole je otevřené široké škále vhledů. Responzivní potenciál finální obraznosti disponuje pozoruhodným kapitálem sofistikovaných myšlenkových pobídek jakož i řešeními synchronními s takovým diváckým přístupem, jehož architektura je spíše intuitivní.

Jednotlivé figurální rozvrhy odkazují ke kontextům identifikovatelným jako vizuálně konvertibilní s personální historií, respektive s mikronarativem. 

Zdá se, že není nikterak přehnané tvrdit, že přítomnost se jeví oku divákovu jako vysoce nepřehledná. Na jedné straně jako minulost, kdy vše nové a aktuální je v nesouladu s vizí zachraňme budoucnost pro minulost a na straně druhé jako budoucnost, jejíž naléhavá přítomnost je stejně jako v prvním případě čitelná a ověřitelná jen jejím uchopením v kontextech událostí, které svou mnohotvárně smysluplnou esenci odkrývají až v okamžiku své neaktuálnosti, v němž se však aktuálnost mnohdy projevuje nečekaným způsobem jako něco, co nemohlo být nikdy pochopeno v době své vrženosti, a jako něco, co se nepřibližuje svému rozvrhu. Čas vrženosti a čas rozvrhu jsou prostorem, který se rozpíná a je rozpínán z jedné příčiny k horizontu porozumění bytí. Čas vrženosti se zdá být časem, který již se svou časovostí z hlediska možnosti nemůže počítat. Čas rozvrhu se zdá být časem, jenž svou časovostí je pouhou valencí nevyslovitelných a nemyslitelných obsahů. Ona fantasknost, o níž byla řeč v předchozích dvou větách, je si blízká ve svých spirituálních i věcných strukturách s fenomenalitou vizuálních platforem, které nacházejí svůj názor skrze předmětnost konfrontovanou recipientním fenoménem časovosti v platformách přítomnosti a budoucnosti jako minulost, uskutečňěné jsoucno. 

Nacházet názor je viděním světa. Zahlédnutý svět je předpokladem k poodstoupení od viděného směrem k myšlenému. Myšlené je okamžikem, v němž se soustřeďují vizuální vibrace v pevnou strukturu. Pevnost je zahlédnutelná bez nároku. Pevnost je myšlenková forma. Cesta, kterou si můžeme představit jako řeku. Tekutost řeky je obrazem tohoto nenároku možnosti rozumět světu. Rozumění je subtilní schopnost splývat vodou, vydechovat vodou a držet mohutnost vody.

Jak to vše souvisí s obrazy Jiřího Kuděly? Nevím. Ale…   

…svět umění rodící se sám ze sebe, jako čas, jehož významnou esencí je i uměleckost světa, či umělecké dílo jako průsečík všemožných vlivů a jako čas – platforma skutků, jejichž zdar či nezdar je rovnomocným stvrzováním jeho smysluplnosti. 

Přítomnost nám mnohým zabraňuje vidět umělecké dílo jako kontextuální symptom autenticity výrazu s identifikovatelnými registry v liniích horizontálních i vertikálních.

Orientujeme se lépe, jsme ti, co přicházíme. Vidíme méně než ti, co odešli. Naše nástroje pro porozumění jsou velmi efektivní, stejně jako naše schopnost je efektivně užívat. Vše je ovšem ukotveno hlavně v prvosledových pozicích vhledů a porozumění. Subtilní síť významů a souvislostí je uzávorkována a je k dispozici pro expertízu. Ti, co se dívají neefektivně, nejsou kompatibilní s nástroji, postrádají rozvrh a nejsou schopni akcentovat dobovou vrženost vhledu. 

Dobová vrženost vhledu je environmentální relací uměleckého díla. Její komplexita není textuálním aspektem. Textuální aspekt je integrální součástí jeho vizuální komplexity. Komplexita je vektorem užití uměleckého díla jako dynamika vhledu. Dynamikou je pozoruhodnost časovosti. Časovost ve všech svých variantách je možností komplexity, která jako dynamická esence uměleckosti má schopnost restrukturalizace svých zřetelných finalit v elementární formy a obsahy, které se nemají schopnost jevit se jako senzibilita všeobecně sdílená, ale jako pole senzibilit, jejichž zdánlivě vzájemná cizost je zdravým prostředím pro nové přeskupení významů viděného.

Jak to vše souvisí s obrazy Jiřího Kuděly? Nápovědou mohou být slova Arthura C. Danta: „Musíme si jasně uvědomit, že máme k dispozici přinejmenším tři modely závisející na tom, s jakým uměním máme co do činění, a na tom, jestli náš vztah k němu určuje krása, forma nebo to, co označuji jako zaujetí (engagement).“  

Tomáš Koudela, kurátor