Nejstarší historie dolu Michal je spojena se snahou tehdejšího rakouského státu podporovat uhelné hornictví jako nezbytný předpoklad rozvoje průmyslu. V roce 1842 položil tzv. montánní erár v Michálkovicích kruhové privilegované kutiště a o rok později v něm začal hloubit dvě jámy. Prvá z nich, jáma Ferdinand, zanikla v 80. letech 19. století.  Druhá jáma byla nazvána jámou Michal podle zesnulého c. k. dvorního rady Michaela Layera. V roce 1856, kdy důlní podnikání ve státní režii vykazovala značné ztráty, koupila důl společnost Severní dráhy Ferdinandovy, která postavila a provozovala železnici vedoucí z Vídně přes Ostravu k polským solným dolům. Ve vlastnictví této společnosti zůstal důl Michal až do znárodnění v roce 1945, kdy byl začleněn do koncernu Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly, n. p. V roce 1946 byl důl přejmenován podle sociálně demokratického poslance rakouského říšského sněmu Petra Cingra. Od té doby se název několikrát změnil.
V rámci prováděné restrukturalizace těžkého průmyslu důl Petr Cingr ukončil ke 30. květnu 1993 těžbu. Poslední klec vyjela na záložním těžním stroji 2. června 1994. V roce 1995 bylo dokončeno zasypání těžní jámy. Ještě v průběhu útlumových prací, v roce 1994, převzalo celý areál Ministerstvo kultury České republiky, které zde zřídilo Průmyslové muzeum v Ostravě, které v roce 2000 zaniklo. Ministerstvo kultury České republiky předalo areál dolu Památkovému ústavu. V současné době je Důl Michal spravován Územní památkovou správou v Kroměříži.
Za dobu své existence prošel Důl Michal postupným technickým a stavebním vývojem. Významným mezníkem se stal rok 1862, kdy byl důl připojen na báňskou dráhu, která umožnila plynulou expedici vytěženého uhlí. První velká přestavba proběhla pravděpodobně v roce 1870. Po zborcení vrchní části jámového stvolu musela být znovu vystavěna jámová budova, strojovna a kotelna. Další rekonstrukce následovala v letech 1913 až 1915, kdy byl Důl Michal zcela přestavěn, aby zde mohla být soustředěna těžba z okolních menších dolů. Koncentrace těžby byla provázena zaváděním elektrického pohonu na místo stávajících parních strojů. Architektonické a provozní řešení Dolu Michal, vybudované podle vzoru významného architekta Františka Fialy, žáka vídeňské školy Otto Wagnera, mělo pravděpodobně zdůraznit ekonomické a technické postavení společnosti Severní dráhy Ferdinandovy v ostravsko-karvinském revíru.
V roce 1916 se zde vytěžilo 383 400 tun uhlí. Vlastní těžní jáma byla hluboká 671 m a uhlí se dobývalo v 17 slojích o mocnosti 50 až 200 cm z hloubky až 960 m. Kapacita šaten a koupelen byla při přestavbě projektována pro 1512 horníků. V průběhu doby počet zaměstnanců značně kolísal a například v druhé polovině 20. století převyšoval dvojnásobně původně plánovaný stav.
Další rekonstrukce, které následovaly ve dvacátých, čtyřicátých a na přelomu padesátých a šedesátých let se týkaly uhelného prádla, nakládky uhlí a výstavby nové rozvodny. Díky těmto omezeným stavebním úpravám zůstal areál dolu Michal od své přestavby dokončené v roce 1915, prakticky bez podstatnějších změn a představuje jedinečný provozní, technický a architektonický celek. Po ukončení provozu bylo záměrem památkové péče zachovat celý areál v jeho původní podobě tak, jako by lidé, kteří zde pracovali, právě včera odešli a zanechali vše na svém místě včetně špinavých stěn, ohmataného zábradlí, ošlapaných schodů a oprýskaných nátěrů. V žádném případě zde nebyla snaha cokoli vylepšovat nebo zkrášlovat.